Už zase to cítila..Ten známý pach smrti.. Tak ji přitahovala ale….. nesměla.. Nesměla tomu zase polehnout ..  Cítila jak se ji sevřel žaludek.. Slíbila mu to a teď, když je tak blízko tak to nesmí vzdát,.. Ještě je moc brzy…!..  Bylo něco málo po půlnoci a ona seděla jako skoro každou noc na střeše jejich baráku, oči, jindy bledě modré plných zářících hvězdiček, tmavé a plné slz.  Stékaly jí po tváři, přes rty a skapávaly do hlubokému výstřihu. Přemýšlela jestli má ještě naději na život.. Dá se tomu říkat život?… „Neměla jsem mu nic slibovat..“ povzdechla jsi. „Lii, jsi tam??“ uslyšela Bouovo hlas. Na okamžik zapochybovala jestli má cenu odpovídat, když ji má úplně přečtenou. Ach Lii, obejmul ji zezadu a dal ji pusu do vlasů. Proč mi tak ubližuje, pomyslela si. „Promiň, ale víš že to je pro tvé dobro“ zašeptal ji do ucha. „Cože?!“ vytřeštila oči. „Co jsi to říkal?!“ vyděšeně se na něj podívala. „J-jak jsi věděl, co si myslím?“ „Klid Lii, co to říkáš? Samozřejmě, že jsem nevěděl na co myslíš, řekla jsi to nahlas.“  Zmateně se rozhlédla a přitáhla kolena k hrudi. Nějak se začínám ztrácet v tom, co jsou sny a co realita.. „Bou, já už to takhle dlouho nevydržím, ta chuť je stále větší a větší a já nevím jak dlouho to budu moci snášet. Noci mi splývají s dny a jediné co mě drží v tomto světě je fakt, že tu nemohu nechat Day samotnou..každým dnem jsem slabší a slabší. Ale.. ještě není připravena na úpíří život...“ povzdechla si a začala se procházet uprostřed střechy. „Dej jí pár měsíců aslespoň do jejich dalších narozenin a potom se rozhodneme. Musíš být silná. " Poslední slova už skoro zašeptal a potom zmizel v šedivém mračnu. "Nevím jestli ještě chci..." Na město padla mlha ale Lii toto počasí nevadilo. Milovala ho. Vydala se směrem k Day. Posledních pár let trávila pouze jejím pozorováním. Fascinovala ji, bylo na ni cosi jiného, temného.. Byl to člověk, na kterého spolu s Bouem čekali pár století... Vyvolená..